Tanková bitvy u Staroviček, která proběhla 16. 4. 1945, se zapsala do historie bojů za osvobození Československa a rozhodla o dobytí kóty 237 u obce Starovičky, důležitého bodu v nástupní prostoře k osvobozovacím bojům o Brno.
Starovičky byly po těžkých bojích osvobozeny Rudou armádou 15. 4. 1945 ve večerních hodinách. Německé jednotky se stáhly kilometr za Starovičky do oblasti kolem kóty 237 a zaujaly obranné postavení. Vojska Rudé armády se shromáždila ve Starovičkách a velení rozhodlo o dalším postupu až následující den.
V místech dnešního památníku se v ranních hodinách střetly sovětské a německé tanky v bitvě, kde svoji úlohu mimo jiné sehrála mlha. Po boji byli němci donuceni ustoupit k Hustopečím.
Události z boje jsou známé ze vzpomínek velitele jednoho z tanků T-34 Ivana Stěpanoviče Mirenkova.
,,Ráno 16. dubna se dva zbývající tanky mojí čety opět postavily do čela pluku (pozn. Mirenkov, Krasnov). V mé posádce ten den chyběl Marčenko, který měl poraněnou ruku. Naším úkolem bylo postupovat severně od Staroviček směrem na Hustopeče. V husté mlze jsme opatrně postupovali návrším a přibližovali se k horizontu. Asi kilometr za Starovičkami nabraly události nepředvídatelně rychlý spád. Po straně jsem spatřil krátký fialový záblesk a v tom okamžiku se z mlhy vynořil temný obrys německého ,,Panthera“. Následovalo několik výstřelů a do toho zazněla zpráva podporučíka Krasnova, že jeho tank je zasažen a hoří.“
Mirenkův tank reagoval přesným zásahem nepřátelského Panthera. Za nedlouho však následovala exploze Krasnova tanku, kde krom řidiče celá posádka zahynula.
,,Po zásahu Panthera jsme zastavili, abychom se rozhlédli. Mlha již nebyla tak hustá, jako před chvílí. Na několik okamžiků se kolem nás rozhostilo nepředstavitelné ticho. Přerušil jej až křik Babuškina: ,,Levo! Tříštivý, tříštivý, nabíjej!“ křičel na svého nabíječe. Co jsem spatřil následně, bylo šokující. Kopec po levé straně byl doslova obsazen Panthery, některé jsme měli i v týlu²⁾. Protivník chtěl pravděpodobně použít osvědčenou taktiku – zaútočit ze zálohy. Ale mlha nám naštěstí pomohla. Rozhodla se na okamžik přikrýt naše téčko. Měli jsme veliké štěstí – výhodné postavení, kdy nás nepřítel neviděl. Za normální viditelnosti bychom však neměli šanci.
Tiše jsme pozorovali blížící se nepřátelský tank. Ukázal jsem na něj střelci. Sláva ,,napálil“ Panthera prvním granátem. Protivník tento výstřel ,,odnikud“ nečekal a byl zaskočen. Povedl se nám moment překvapení a vzápětí jsme si připsali další oběť; samochodné dělo na bázi tanku T-IV³⁾. V tom okamžiku nás zasáhl jeden z Panterů. Jeho granát poškodil pancíř tanku, rána nás ohlušila. Křičeli jsme na sebe, ale nic jsme neslyšeli. Němci nás začali naslepo ostřelovat z tankových zbraní. Řidič Vasilij Kudrjašov se snažil neustále manévrovat na malém prostoru, ale i přesto náš tank inkasoval několik zásahů. Při jednom z nich nám vysadil motor. Kudrjašov na okamžik ztratil vědomí, otřesen byl i Babuškin. Stali jsme se snadným cílem, chránila nás pouze mlha. Během několika minut nám Panthery zničily ovládací centrum tanku, měli jsme proraženou i olejovou nádrž. V této situaci se Sláva rozhodl provést přesný výstřel, kterým jsme vyřadili z boje dalšího Panthera. Protivník se stáhl a použil proti nám protitankové střely na větší vzdálenost. Na vzdálenost, na kterou nás jasně viděl i přes ustupující mlhu.
Naše situace se stávala kritickou. Věžové mechanismy našeho tanku byly zničeny, Babuškin střílel prakticky bez míření. Náš tank se náhle otřásl po přímém zásahu a vzápětí následoval další strašlivě silný úder. Téčko začalo prudce hořet. Něco jsem křičel a nevím, jakým způsobem se mě podařilo otevřít věžní poklop tanku. Z hořícího tanku jsem vynesl chroptícího, těžce raněného Anatolije Levina. Chytil jsem jej – ani nevím, kde se ve mně vzalo tolik síly? – a vytáhl jsem jej z hořícího stroje. V tom okamžiku opouštěl tank i řidič. Byl zraněn, pohmožděn, na pokraji sil. S křikem ,,veliteli, já nevidím“, skočil přímo na stranu před německá opevnění, ze kterých jej němci rozstříleli. Na mě vzplála kombinéza, ale bolest jsem v tom okamžiku příliš nevnímal. Opět jsem lezl do tanku; přítel Babuškin možná ještě žil. Vůbec si nepamatuji, jak jsem jej dostával z tanku. Byl mrtev.“
V té chvíli se z obou stran přibližovaly posily. Další německé tanky mířily od Hustopečí a od Staroviček vyrazili na pomoc bojující osádce sovětští tankoborníci. Jednotky 240 tankového pluku zaútočili za pomoci vojsk 6. orelské střelecké divize na kótu 237 obchvatem od železniční tratě do Hustopečí. Po půlhodinovém boji němci ustoupili k Hustopečím a cesta byla volná. Z celé posádky zůstali na bojišti jako jediní přeživší velitel Mirenkov s mnoha zraněními a nabíječ Levin. Další dva členové posádky Kurdjašov a Babuškin podlehli zraněním a jsou pochování na hřbitově Rudé armády v Hustopečích.
Samotnou bitvu připomíná památník s tankem T-34 na betonovém podstavci, kterou vybudovali občané Staroviček jako symbol přátelství Československého a Sovětského lidu.
Další informace:
